Detail vzkazu
Ahoj má drahá,
je prvního února, rok 2017. Sci-fi číslo. A já se zasekla v časoprostoru. Začala jsem žít stereotyp... Stereotyp, kterej odejde se zimou... ale ty večery jsou naprosto nekonečný... Nutěj mě přemýšlet, snít, být smutná, být znuděná, nadávat si, pak se litovat... Pořád dokola a dokola...
A já po těch večerech přemýšlím o budoucnosti... přemýšlím co mě vlastně těší...na co se těším. Přemýšlím i nad tou krátkou minulostí... Jak mě ovlivnila, jestli se bude zrcadlit v budoucnosti.
Minulost a budoucnost má k sobě teď mnohem blíž než přítomnost. Je to dost zvláštní... Je to jako kdybych zapomněla žít a prostě jen byla. Roboticky dělala to, na co sem naprogramovaná na každý den. A vlastně zjišťuju, že to co mě láme je prostě jenom láska... to hrozný klišé, ke kterýmu tíhnu a přitom ho hrozně nenávidím...
Slepě zírám na krásný okamžiky posledního půl roku a naivně sním a budoucím životě... Třeba to naivní není, ale... Jsou to obrazy za který se stydím... jsou moc romantický... Přečti si jeden... zapomnělas na něj... už i já zapomínám... abych se ušetřila bolesti. Asi není chytrý ti to připomínat, ale ty budeš silnější než já. Možná už ten obraz nebude vůbec života schopnej, třeba se jen zasměješ... to je ta lepší varianta... jestli se nezasměješ... sama asi víš, že to nebude značit nic dobrýho. Buď stále čekáš jestli se "to" stane nebo už se "to" stalo. Nemá smysl se ptát jak by to dopadlo.
Do báru vešly zelené oči,
oči se točí a hledají.
Roky co míjí
a čím si prošly
doufaje, že se shledají...
Nahlédla vpravo, proplula davem
duše když duši hledá...
Proč bolí to tolik, oči se ptají,
když duše zármutkem sténá
...
Tak. A Tobě je 22, jsi mladá, určitě krásná... Dělej co ti přijde dobré, buď šťastná. Žij život kterej chceš... A já ti slibuju, že ho začnu žít taky...
PS:Bourám tu teď časový hranice, haha... Třeba se ta zpráva spadne do spamu...
