Detail vzkazu
Ahoj Sabčo,
dnes je to týden, co beru Keppru a půl roku po prvním záchvatu. Tak hrozně jsem nechtěla, aby to tak dopadlo. Strašně nerada beru prášky, strašně nerada se cítím “nemocně” a omezeně. Zatím necítím moc vedlejší účinky, ale strašně se jich bojím. Hlavně agresivity, výbušnosti, špatné nálady, přibrání.. Jsem z toho všeho tak moc nešťastná, smutná. Proč zrovna já.. To má být nějaká další životní lekce? Bože. Chce se mi z toho úplně brečet a nějak mi nejde to přijmout. Tak hrozně nešťastná, nevím ani jak to popsat. Je mi hrozně. Na venek se snažím vypadat vyrovnaně a smířeně, ale dá se s tímto vůbec vyrovnat? Nejsem s tím vyrovnaná ani smířená. Noční mít nemůžu, na jak dlouho, netuším. Určitě do té doby, co ty prášky budu brát. Vysadí mi je někdy? Řidičák doufám dostanu za půl roku. Jsem bez něho jak bez noh. Peťa je hrozně hodnej a vozí mě, i ráno do práce. Jsem ráda, že ho mám. Mám z toho všechno velkej strach. Doufám, že teď už jsi v pohodě. Že řídíš, že jsi bez záchvatů a že jsi zdravá. Že tohle bude jenom vzpomínka na blbý období, kterým si momentálně procházím.
Tak pa.
